Občané mají smůlu, cesty zůstanou zaorány.

Máte rádi přírodu na Hlučínsku a těšili jste se na novinky, které oživí naše okolí a otevřou lidem další místa k procházkám? Bohužel. Kroky, které by vedly k biodiveritě a zadržování vody v krajině zřejmě nejsou na pořadu dne. Pozemky ve vlastnictví města Hlučína, které jsou dle Katastru nemovitostí vedeny jako ostatní komunikace, totiž zůstanou nadále zaorány. Občané se tak obnovy co nejvíce historických polních cest nedočkají, přestože to měla strana pod vedením starosty města Hlučína ve volebním programu.

Diskuzi k polním cestám opět otevřel projekt s názvem „Obnova polní cesty přes Vaňurku!“, který v rámci participativního rozpočtu města představil Tomáš Matýsek. Podstatou je obnovit historické cesty, které jsou momentálně zaorány, přestože jsou svým způsobem evidovány jako komunikace a historicky tak byly stovky let využívány. Město však část cesty obnovit nechce. Dle autora projektu za to mohou zájmy jedince (zemědělce), které převyšují zájmy občanů.

„Cesty to jsou, byly a zase budou. Nerozumím tomu, proč by mělo město Hlučín nadále pronajímat zemědělci pozemky, které jsou v Katastru nemovitostí svým způsobem využití evidovány jako ostatní komunikace a historicky tak také vždy využívány byly. Pokud by měl někdo z vedení města Hlučína jiný názor, může na příslušném úřadě požádat o změnu způsobu využití a udělat z ostatní plochy – komunikace např. ornou půdu tak, jako to mají okolní pozemky, což by byla naprostá hloupost. Cesty jsou pro vlastníky de facto jediným přístupem k jejich pozemkům. Nic mezi tím prostě nemůže dlouhodobě fungovat.“, komentuje dané téma Ing. Rostislav Matuška, MBA.  

Zmíněný projekt má mezi občany silnou podporu a úprava navržené trasy vyvolala vlnu nevole. V článku přinášíme postoje a názory občanů k dané problematice.

Tomáš Matýsek
Obnova polních cest s ozeleněním je jedno velmi důležité opatření k posílení všech funkcí krajiny. Po silné podpoře občanů se mi již podařilo vydobýt první obnovy polních cest. Ty jsou dnes funkční a začínají plnit všechny funkce, které jsme jejich obnovou chtěli posílit. Současné strany koalice, a hlavně ta nejsilnější (Občané pro Hlučín), slibovali obnovu co nejvíce polních cest. Tento bod je dokonce zařazen i v koaličním programu. Jaké jsou však sliby a výsledky? Sliby velké a výsledky žádné. Koalice nepřijala žádné rozhodnutí o obnově historické polní cesty a jen přešlapuje. Já se tedy ptám: lhal pan Pavel Paschek svým voličům? Hasil požár prázdnými sliby, který sám způsobil tím, že i v minulosti hájil i s ostatními členy rady, jako je pan Rudolf Gogolín či Pavel Lindovský raději pozici firmy Agrozea, jejíž jednatel za Občany pro Hlučín i kandidoval? Nebo je tak neschopný politik, že neumí pro obnovu cest vyjednat podporu? Další možností je také to, že v politice raději než veřejný zájem hají zájmy jednotlivců a jejich podnikaní. Když jsem předložil svůj návrh do participativního rozpočtu, začal poprask jak na městském úřadě, tak ve firmě Agrozea. Do týdne byla svolána schůzka, na které jsem měl být argumentačně převálcován zemědělci. Do dalšího týdne přišlo pozvání na další schůzku, ve které mi byly předloženy nesmyslné argumenty, proč tu cestu nedělat, proč nejde to a to a hlavně, že firma Agrozea a pan Fichna s panem Fusem jsou proti. Mou snahou není klást klacky pod nohy firmě Agrozea. Mou snahou je obnovit páteřní polní cesty, které i tato firma protiprávně zaorala. Vážení přátelé, tato koalice v čele se starostou Pavlem Paschkem a místostarostkou Petrou Řezáčovou nehájí veřejné zájmy a nechtějí naplňovat strategické dokumenty města. Je na nás na občanech, abychom si sami uchovali zdravou krajinu a životní prostředí. Osobně jsem vyzval radu města Hlučína, ať v co nejkratší době zamezí protiprávnímu užívání pozemků nás všech, které mají být polními cestami a ne ornou půdou pro něčí byznys.

Elen Thiemlová
Asi každému rozumnému člověku musí být jasné, že obrovské lány polí neprospívají ani přírodě, ani klimatu. Byla už o tom napsána spousta odborných článků, stačí si je vyhledat. Polní cesty, kromě jiného, nejen pomáhají zadržovat vodu v krajině, ale také zabraňují odplavování živin z půdy. Logicky by tedy zemědělci měli být mezi hlavními bojovníky za obnovu polních cest. Paradoxně však většinou vnímají obnovu polních cest jako něco, co je omezuje, a často polní cesty rozorávají. Pod vidinou vyšších dotací a výnosů hospodaří často ve stylu „po nás potopa“ a neohlížejí se na to, co tady po nich zbyde dalším generacím. Je potřeba se začít chovat k půdě s respektem, tak jako to dělávali staří hospodáři. Obnovou polních cest získáme možnost procházet se opět krajinou a na svých procházkách si nasbírat třeba ovoce ze stromů, které je budou lemovat. Zvýší se biodiverzita krajiny. Zkusme více myslet na generace, které přijdou po nás…aby tak, jako my s láskou a obdivem vzpomínáme na své předky, vzpomínali i oni na nás.

Adrián Czernik
Byl jsem požádán, jestli bych nemohl napsat něco k polním cestám z pohledu biologa. Popravdě pracovně nestíhám, potřebuji zpracovávat data z terénu, kterého teď je požehnaně. Otočím se od monitoru počítače doleva, kde z kanceláře vidím polní cestu, kterou jsme zakládali ve Vřesině v roce 2009. Jsou kolem ní třešně a jabloně a pár keřů šípkových růží. Je večer a přichází srna se srnčaty, kousek dál se ozývá bažant. Z keřů zpívají pěnice hnědokřídlé a strnadi obecní. Od Závady přijíždí dvě děti na kole a zase mizí. Sousedka na procházce se psem trhá poslední třešně. Za chvíli srna opět vychází se srnčetem z pole na travnatou polní cestu a pase se. Bouřka, která se tu točí a deště, které skrápí v červnu celé Hlučínsko a republiku pořádně podlije cestu a okolní pole, všechno čvachtá. Ještě před pár lety, kdy tu cesta nebyla, hrnulo se z polí množství úrodné půdy do kanalizace. Teď také nějaká půda odtéká, avšak nepoměrně méně, než tu travnatá cesta nebyla. Obnovená polní cesta je v místech, kde historicky byla. Když ji v 80.tých letech přeoralo JZD, Otata tiše prohlásil: „Zavřeli vrata a cestu do lesa“. Obnovená polní cesta žije opět dále svým životem, poskytuje průchod do krajiny, částečně ochraňuje kousek krajiny před přílišnou erozí, poskytuje svými květy, plody bylinami a trávou potravu a kryt pro mizející koroptve, bažanty, skřivany prostě ptáky, zajíce a srny. Opět se otevřela travnatá brána do lesa. Velká technika již po úzké cestičce nemůže jezdit, tak se ponechaly alespoň průjezdy pro techniku, i zemědělec je pro nás partner, pokud se všichni snaží najít společnou cestu. Třeba tu polní travnatou, která kdysi všude byla.

Štěpán Vranešic
Onehda mě přijela navštívit známá z Mexika, že by chtěla vidět to místo, o kterém jsem jí tolik vyprávěl; kde jsem se narodil. Co já jí jen budu celý den ukazovat? Myslel jsem si, protože (nalejme si čistého vína) Hlučín není zrovna magnetem na turisty evropského rozměru. Zpočátku jsem novodobé indiánce ukázal centrem města, náměstí, zámek, kostel a pak jí trochu rozpačitě posadil na kolo, aby zažila i kousek slezské přírody. Projížděli jsme se mezi poli a já se se svou lámanou angličtinou snažil ospravedlnit, že krajina, kterou projíždíme, asi nevypadá jako v mém leckdy přehnaném vyprávění. Chvíli mému mudrování mlčky přihlížela, pak se ale zastavila. „Poslouchej, Štěpáne, žiješ v strašně krásném koutu naší planety, fakt! Jen to nevidíš, protože tu žiješ od narození.“ Možná, stejně jako já, si mnozí zdejší domorodci plně neuvědomují nenápadnou krásu, kterou mají za okny. Více mě však znepokojují ti, kteří si neuvědomují, že o tuto krásu je potřeba pečovat a bojovat o ni. A to ne kvůli exotickým návštěvám, ale hlavně kvůli nám samotným.

Pavel Kuchejda
Do této velké diskuze bych rád přidal 3 krátké myšlenky. Polní cesta, ať udržovaná či ne, je přínos pro občany. Na intenzivně udržované a využívané mnoha lidmi najdeme možná méně zvěře, ale stále širokou škálu ptáků či hmyzu. Na extenzivně udržované cestě ubude možná návštěvníků, ale bude to útočiště pro divokou přírodu, jež je nyní poskrovnu. Pokud jedna zemědělská firma nemůže na našich městských pozemcích hospodařit podle představ občanů (vlastníků), tak dejme ve výběrovém řízení prostor jiným. Na závěr bych upozornil na jeden nešvar. Zneužití důchodců a maminek s kočárky jako argumentu proti extenzivně udržovaným polním cestám. Chápu jejich rozhořčení. Spoustu maminek s kojenci chodí po horách a mnohdy je důchodkyně hbitější, než třicátník. Dejme těmto lidem prostor. Nezorejme vše, co se zorat dá. Vždyť je v jedné knížce napsáno: Nejen chlebem je člověk živ.

Magda Kleinová
K rozorání původních cest nemělo nikdy dojít. Porevoluční chyba, která musí být napravena. Pokud je zakreslená v mapách a má název ostatní komunikace, nechápu, proč v Hlučíně musíme bojovat roky za to, aby se daly do původního stavu a nechodili lidé oraniskem a bahnem. Trocha trávníků opravdu nikoho nezabije. Byla to chyba a ta se musí napravit. Chceme obnovit původní polní cesty, které tady vždycky byly a využívaly se k chůzi či jízdě na kole. Není přece možné, aby se člověk nedostal z Cihelny Hlučín do Hlučína pěšky. Zůstala jen cesta první třídy s omezením na 70 km/ hod a tam dítě nepošlete pešky ani na kole. Autobus stojí uprostřed této frekventované cesty, chodník k němu taktéž není. Dodnes neexistuje pěší chodník na hřbitov Hlučín Březinky, to snad není ani možné. Tento nedostatek se město snaží napravit, zatím marně, náhradní plán neexistuje. Myslím, že jsme moc spoléhali na motoristickou dopravu a na obyčejné lidi a věci úplně zapomněli. Teď chceme jen to, co jsme vždycky měli, aby zase fungovalo tak, jak má. Když to funguje jinde, proč ne u nás? Jak můžeme mít poutní místa uprostřed lánů bez přístupu?

Jan Tarkanič
Jelikož mám dva psy, tak jsem za obnovené polní cesty moc rád. Nejdříve jsem chodil po polní cestě Na třetině, ale místní zemědělci ji po tom, co jsme si ji tam všichni, co chodíme rádi do lesa vydlapali, zaorali. Teď se již hotová nezaorává. Je paráda sledovat stromy, jak čím dál více rostou do výšky. A jelikož už jsou obnoveny i cesty k osamělé borovici a k poutnímu kříži, vznikl tím okruh s krásným výhledem do krajiny, který jsme si kvůli našim zemědělcům nemohli dříve užít. Za mě jsou tyto cesty přínosem pro všechny, tedy jak pro lidi, tak pro zvěř a ptáky. Na cestě k osamělé borovici, jsem měl navíc tu čest onehda potkat koroptev s asi 8 mladým, což byl krásný zážitek. Fandím, aby se povedlo obnovit všechny cesty. Zvlášť kouzelné místo je v lokalitě Nad Vaňurkou. Doporučuji se tam podívat a projít si všechny obnovené cesty, stojí to za to!

Radka Kratochvílová
Když jsme se přistěhovali do Darkoviček, byla jsem ve třetí třídě. Stěhovali jsme se z lůna přírody, kde se úzkým údolím vinul potůček a na dvou kilometrech bylo rozházených 6 domků obklopených nepříliš úrodnými políčky, mezemi, malými loukami a hlavně lesem. Vypěstovat tam něco více než brambory byl oříšek, protože sluníčka bylo v údolí málo. Jaké bylo naše překvapení, že když jsme se přesunuli v podstatě severněji v naší republice, najednou sousedé pěstovali broskve, hroznové víno a jiné plodiny, o kterých jsme si v původním bydlišti mohli nechat jen zdát. Ocitli jsme se tedy v Darkovičkách, rodiče mi před stěhováním nadšeně líčili, jak je v té nové vesnici každý domek vlastně vilka, široké ulice, slunečné počasí a milí lidé. A já se těšila a ano, měli pravdu Po pravdě si detailně nevzpomínám, jak vypadala pole za domem, ale vím, že na jedné straně bylo něco celistvého až nahoru na kopec a na druhé straně možná tři, či čtyři větší pruhy různých plodin. Příkopa byla široká, hluboká a zarostlá a opravdu mám pocit, že mezi příkopou a polem byla mez. Nemile nás ovšem překvapila občasná blesková povodeň, která přišla po přívalovém lijáku a donesla nám bahno a vodu z polí do zahrady a do sklepa. Nebylo to nijak často, ale i přesto tato situace přinutila nás i sousedy podezdít ploty, vyvýšit pozemky a naučit se reagovat na prudký liják zvýšenou ostražitostí.  Ale abych se dostala k cestám. Posledních pár let se zajímám o situaci krajiny kolem nás. Nevlastním žádné lesy, pole ani jiné pozemky, takže by se mě to ani nemuselo osobně dotýkat. Přijde mi ale užitečné snažit se vrátit naši krajinu do co nejfunkčnějšího stavu pro všechny. Líbí se mi aktivity spolků zabývajících se ochranou a přeměnou těchto v podstatě vydrancovaných ploch, které slouží jedné skupině obyvatel, potažmo podnikatelům či podnikavcům. Když jsem dnes ráno vyhlédla z našeho okna, viděla jsem různobarevné pásy menších políček a opravdu věřím tomu, že jsou to právě ony, které nám v letošním vrtkavém počasí pomohly zatím nad vodou pokaždé zvítězit. Žádná monokultura, kukuřice až k obzoru, která je vždy zárukou toho, že voda přijde. Mám za to, že díky obnově cest se na své pozemky dostanou i vlastníci menších kousků políček, které díky tomu, že k nim nebyl přístup, prostě museli pronajmout člověku, který obdělává okolní prostor. A takovýto člověk velmi pravděpodobně nenasadí stejnou plodinu, jaká je všude kolem. Možná zde vznikne sad, nebo pár řádků brambor, či je nechá pouze ladem na seno pro králíky. Čím více takových rozličných políček, tím lépe pro krajinu, okolí a tím pádem i  pro nás. Dalším přínosem obnovených cest je podle mého názoru větší možnost dostat se z vesnice do okolních luk, lesů a polí. V tomto se můj názor různí například s názorem mého otce myslivce, který říká: „Lidi budou trajdat všude po revíru a zvěř nebude mít klid“. Nevím, jak to vnímá zvěř, ale na druhou stranu, více cestiček znamená více možností, tudíž nebude jedna frekventovaná cesta, kde bude chodit pořád někdo, ale více způsobů a nižší frekvence. Nevím, nechám na posouzení zvěře a odborníků. Letos na jaře, když byla karanténa, hodně lidí chodilo do lesa, nárůst byl opravdu mnohonásobný a řekla bych, že zvěř se s tím popasovala celkem dobře. Srnci se pásli na dohled a nezdáli se například mojí přítomností nijak znepokojení, ačkoliv jsem s sebou měla i psa. A ještě jedna myšlenka mi v souvislosti s obnovou cest vždy přijde na mysl. Několika vysazovacích akcí jsem se již zúčastnila a snažím se v tomto směru zapojit i své tři děti (čím více puberťák, tím méně nadšení). Ale stejně si pořád říkám, že třeba jednou, až budou mít své děti, nebo i vnoučata, projdou se po cestě pod vzrostlými stromy a řeknou: „Vidíš, tyto stromy jsem sadil se svou mamkou, když jsem byl tak malý, jako jsi teď ty…“. Stejně tak, jak to říkává můj otec, když v mém rodišti procházíme pod těmi „jeho“ krásnými košatými lipami.

*Více informací, včetně reakce města Hlučína na projekt do participativního rozpočtu, naleznete ve Facebookové skupině Hlučínské fórum pro občany.